Stačí se podívat na automobilky. Přišla krize, lidé nekupovali, a ceny aut šly dolů. Není poptávka, a firmy chtějí prodat, proto sníží ceny (zisky) a platíme méně.
Logické to je a v běžném obchodu jde v podstatě o zákon. Při obchodu s vodou to však neplatí. Jde o monopol a vy vodu odebrat musíte. Potřebujete ji k životu. Pokud soukromá firma monopol ovládá, chce jediné – vydělat.
Cenu vodného a stočného ovlivňují náklady a množství zpracované vody.
NÁKLADY: Zde logika platí. Čím vyšší náklady a vyšší zisková marže, tím vyšší cena vodného a stočného, kterou zaplatíme.
Zdražuje vše: plyn, elektřina, chemie, mzdy... a rostou zisky.
MNOŽSTVÍ: Objem dodané a vyčištěné vody také ovlivňuje cenu, ale jinak, než čekáte. Cena vody se stanoví tak, že se veškeré náklady vydělí očekávaným množstvím dodané a vyčištěné vody. Toto množství se stanoví z počtu připojených obyvatel a firem a zohlední se objemy z minulých let.
Prostě náklady se vydělí odebraným objemem. Když náklady vzrostou a objem klesne, cena stejně vzroste.
Systém byl takto nastaven z logického důvodu. Peníze, které se vybraly, sloužily k financování investic. Městské vodárny tak měly jisté zdroje na náklady i na obnovu sítí.
Dnes však peníze, které za vodu platíme, končí někde úplně jinde. Z veřejné služby se stal v řadě míst republiky kšeft samo-vyvolených. Systém obce vlastní infrastrukturu a investují do ní byl zachován, ale „Traunteberkové“ základní pravidlo o reinvestování peněz vybraných od spotřebitelů zpět do infrastruktury nerespektují.
Koncerny samy od sebe nic nastavit nemohou. Hlavní odpovědnost za systém Traunteberk nesou komunální politici a s nimi v ruku v ruce všechny vlády od roku 1993, vedení hlavních politických stran a legislativci v Parlamentu České republiky. Všichni věděli, že do vodárenského monopolu je instalován pro lidi a stát nevýhodný model. Důsledky sklízíme, protože politici systém Traunteberk koncernům a finanční skupinám umožnili zavést. Díky tomu si na své přišly koncerny a řada „politiků“ sedících v trafikách. Jak ukázalo dění na Ministerstvu životného prostředí a SFŽP v kauze Dojil, na své si patrně přišly i politické strany.
Peníze, které od lidí vyberou, totiž do vodáren a obnovy trubek nevrací. Zisky z vody byly předány zahraničním firmám a náklady zůstaly na obcích a lidech.
Co se stane, když lidé začnou šetřit a odeberou méně vody?
Dobrá otázka a pro mnohé překvapivá odpověď.
Zdraží voda!
Do vodáren byl instalován systém, který nikde v přírodě nenajdete. Parazit tu totiž doslova zabíjí svého hostitele. Je to ekonomické harakiri.
Ušetřit na vodném a stočném omezováním spotřeby je možné pouze v případě nulového odběru vody. Pokud ovšem u vás není zaveden paušál za instalovaný vodoměr – tzv. dvousložková cena vodného. V tom případě, i když nic neodeberete, stejně zaplatíte paušální částku právě za vodoměr.
Dovolili jsme zavést systém, ve kterém se oddělily náklady od zisků.
Když začnete s vodou šetřit, zaplatíte v daném roce o něco méně. (Odeberete méně vody, pořídíte úsporné spotřebiče, sprchujete se, perete jednou za týden.) Ale vyšší náklady je třeba uhradit i s menším odebraným množstvím.
Takže?
To, co jste ušetřili, zaplatíte v následujícím roce ve vyšší ceně vody.
Náklady zůstaly stejné nebo narostly, ale množství vody je menší! Náklady i zisky zahraničních firem musí být uhrazeny. To znamená, že lidé v ceně vody zaplatí vše, i když odeberou menší množství vody.
Lidé zaplatí vše, ať už spotřeba vody roste, nebo klesá, ale jejich peníze neslouží k tomu, k čemu by měly. Místo do obnovy sítí tečou z velké části do zahraničí, a to firmám, které je zpět investovat nemusí! A tak cena vody roste, ale vodárnám peníze na investice schází.
Máme systém, kde hráči nedodržují původní pravidla, proto vodné a stočné roste, i když šetříte, a vodárny nemají peníze na investice, i když cena roste.