Zaplatíte, i když nic nekoupíte a někdo vyinkasuje vaše peníze. Co je to za blbost?

To není možné. Nic podobného není myslitelné. To nikdy neudělám. K tomu mne nikdo nepřesvědčí, ani nedonutí.  

Nabídka/poptávka, konkurence, tlak na efektivitu, tržní hospodářství, nízká cena, zákazník určuje cenu, když vyrábíš šunt, tak zkrachuješ... Nic z toho tak úplně neplatí. Stačí se podívat na dvousložkovou cenu vody. Řada vodáren, především ty v rukou zahraničních firem, zavedly dvousložkovou cenu vody, kdy se k složce související s vaším skutečným odběrem, přičítá navíc paušální poplatek za vodoměr neboli za připojení k vodovodní síti!  K pohyblivé složce přibyla složka pevná, která se stanoví dle kapacity vašeho vodoměru. V tomto případě musíte platit, i když žádnou vodu nespotřebujete.

Jak zavedení dvousložkové ceny vody zdůvodňují „politici“?

Nejčastěji tvrdí něco podobného:

• Dvousložková cena vody zajistí zdroje na obnovu trubek. Budete platit paušál za připojení k vodárenské síti. Peníze od vás vybrané poslouží vodárně  k pokrytí fixních nákladů a k obnově vodárenských sítí.
• K zavedení této ceny vede přílišná snaha o šetření, resp. nízká spotřeba vody! Logicky, pokud lidé spotřebují například 100 jednotek, namísto původně 200 jednotek, tak cena jednotky stejně musí uhradit veškeré náklady vodárny. Pokud začnou lidé hodně šetřit, pak cena jednotky musí vzrůst i když spotřebují výrazně méně.
• Náklady na dodání, odvedení a vyčištění vody a náklady na vybudování a údržbu vodárenského potrubí musí lidé vodárně uhradit, aby mohla vodárna fungovat. Platíte nejen za vodu, ale také za to, že si ji můžete pustit.
• Když to přeženu a nikdo nic neodebere, tak vodárna dostane 0 Kč, ale vodárna má dál fixní výlohy, hradí opravy, nové vedení, proplachováni trubek atd. To se musí zaplatit. Malá spotřeba vody například znamená nutnost častěji proplachovat kanalizaci, aby se neucpala atd. Tím pádem ceny za vodu letí na horu, i když je spotřeba vody nízká.

Jak zavedení dvousložkové ceny vody zdůvodňují manažeři koncernů?

• Dvousložková forma je jednou ze dvou zákonem odsouhlasených a stanovených forem úhrady vodného, případně stočného. Podléhá přísným požadavkům stanovených MZe. Dvousložková forma vodného je spravedlivá pro běžné odběratele se standardní spotřebou, neboť nedotují cenou opravy a údržbu vodovodních přípojek u těch zákazníků, kteří mají spotřebu minimální nebo žádnou. Ano platíte nejen za spotřebu, ale i za to, že když potřebujete, tak otočíte kohoutkem a voda teče a spláchnete a voda odteče a je vyčištěná
• Dvousložková cena u komodit dodávaných sítěmi je rozumnou formou tvorby cen vody. Existuje také v energetice a má stejné odůvodnění i ve vodárenství. I když jste rok v zahraničí, zůstává potrubí v zemi, koroduje a postupně musí být vyměňováno. Rovněž úpravna vody se nezmenší, stejně jako neubude 0,01 člověka obsluhy.

Co mají tyto argumenty společné?

Vše výše uvedené je logické a platí tam, kde je skutečně prioritou vodárny obnova a rozvoj trubek. Tam, kde se peníze od lidí vyberou a ty skutečně skončí v obnově trubek. To platí pouze tam, kde je vodárna v rukou měst a obcí.

Obce, jako vlastník vodárny, mají tuto prioritu danou zákonem, který jim stanoví povinnost zajistit dodávku vody a její čištění, tzn. odpovídající stav vodovodů a kanalizací v regionu. Co nejvyšší zisk a jeho odeslání na účty do zahraničí rozhodně není cílem vodáren v rukou obcí. Obnovu trubek je ze zákona povinen financovat vlastník a tím jsou města, obce nebo jejich vodárny.

Výše uvedené argumenty jsou ovšem v řadě případů z velké části účelovou manipulací s lidmi. Platí to zejména tam, kde "politici" udělali z obchodu s vodou kšeft koncernů a oddělili studnu od prodeje vody - provozování. Zde totiž prioritu obcí = obnova trubek v regionu, nahrazuje priorita koncernu a tou je = co největší zisk na účtech v zahraničí.

Zástupce státu zde jasně říká: "Provozovatelům zákon ve věci financování obnovy infrastruktury neukládá nic. Provozovatelé za stav infrastruktury odpovědnost nemají. Zodpovědnost za infrastrukturu má vždycky vlastník za vlastní majetek. O infrastrukturu se musí starat vlastník."

Po zavedení "privatizaci", zavedení tzv. provozních modelů se tedy koncerny o infrastrukturní majetek start nemusí, resp. nemusí financovat jeho obnovu, ale ovládá veškeré peněžní toky z vody a zisky z vody. Jejich hlavní prioritou je dostat co nejvíce peněz vybraných od lidí, na účty majitelů koncernů do zahraničí. To samozřejmě platí i v případě zavedení dvousložkové ceny vody.

Závěr  

V tom případě může být zavedení dvousložkové ceny vody falešným a účelovým argumentem, kdy se peníze za pevnou složku od lidí vyberou, ale ty z velké části zpět do obnovy trubek nedotečou. Místo toho odtečou (přes zisky nebo nákladově) do zahraničí, na účty několika málo vlastníků koncernů, kteří si za ně koupí v lepším případě další jachtu v horším případě, dalšího politika.

Pokud je obchod s vodou kšeft za účelem dosažení zisku a ne veřejnou službou, pak zavedení dvousložkové ceny vody často znamená, že se zamaskuje to, že koncerny zinkasují nyní více i ty, které při jednosložkové ceně vody zinkasovat nemohly. Ať už jste odebrali moc nebo málo, všichni zaplatíte za vodu více. Ale v regionu budou dál scházet peníze na obnovu trubek, protože vaše peníze do nich nedotečou. Pokud mezi vodou a lidmi budou další a další koncerny nebo překupníci, pak hrozí, že do budoucna budeme platit daleko více, než si vůbec umíte představit.

Je třeba politikům říct: VODA JE ZÁSADNÍ PROBLÉM, ZAČNĚTE HO ŘEŠIT V ZÁJMU LIDÍ, MĚST, OBCÍ A STÁTU – nikoliv koncernů.